Tygr, Červená Karkulka a chleba s Marmoládou

Zoufale sleduju chaos pod nohama. Asi za 4 minuty mi odjíždí autobus. Vzdávám to. Zvoní telefon, volá Roman, jestli to nestíhám na sraz dřív. Uááá! Spíš to nestihnu vůbec. Rozhoduju se to přece jen zkusit. Hážu věci do báglu, padák na záda, další dvě zavazadla do ruky. Koukám na hodiny, čas jako by se zastavil... Loučím se a autobus kupodivu chytám ještě na zastávce. Uf, tak to by bylo.

Na "Čerňáku" objevuju zbytek bandy a hned dostávám bojový úkol: namalovat na kus kartonu SPZku, která kamsi záhadně zmizela z vleku. Na ztichlém Zahradním městě nabíráme duo Vláďa&Vláďa a v kompletní sestavě míříme vstříc dobrodružství za našimi "předskokany", kteří už pár dní ochutnávají italské nebe.

Na sklopených sedadlech se vegetí celkem luxusně a tak cesta v polospánku utíká. Ráno s Jarkou z naší strategické pozice vzadu zalepenýma očima sledujeme zasněžené vrcholky za okny, zatímco pět chlapů před námi se snaží domluvit na správném směru. Nakonec s malou nápovědou štastně parkujeme v malém kempíku pro piloty u vesničky Pieve d'Alpago, kam prchla první skupinka před snežením v Dolomitech. Kluci jsou zabráni do hraní pétanque. Zahlédnu Michala, tak fajn, další známá tvář:) Zabydlujeme se pod přístřeškem, někteří staví stany na mokré louce, která slouží zároveň jako přistávačka. No, moc velká tedy není, z jedné strany stany, z druhé stromy, z třetí kukuřice - to bude legrace, ještě že se dá přistát i za silnicí.

Mraky se válí hodně nízko, obtáčí prstencem kopce pod úrovní startu. Snažíme se silou myšlenek zvednout tu bílou záclonu, abychom mohli vyrazit. No, asi to chvíli potrvá, tak se vrhám na improvizovanou výrobu dortu a kytice lučních květin pro Jarku, která měla včera narozky. Popřejeme, vdechnem dortík...Po chvíli se naše pozornost soustřeďuje na Cardíka, který pod stromem provádí experimentální výstavbu přístřešku. Je to náročná akce, vyžadující celé muže. A hurááá, už se objevuje startovačka. Natěšeně se v počtu 13 osob nacpeme, kam se dá, do Petrova Mastera a frcíme na "mount" Doladu do výšky 1494 m.n.m. Mraky stále ještě zakrývají většinu výhledu a tak vyčkáváme a posloucháme instrukce. Tedy já hlavně fotím a tak se radši ještě pro jistotu přeptám, kde že je to ta naše přistávačka. Aha, tam kdesi v údolí za devatero...ale nee, za támhletím podlouhlým hangárem:) Hmm tak jo, snad přeletím všechny ty stromy, domy, dráty, neuvíznu na věži kostela a trefím se nejhůř do kukuřice;) Výhled na jezero a okolní kopce už se otevřel, ale počasí pořád nic moc, je to na sletík. Najednou zůstáváme na staru jen dva a do vrchlíku jemně prší. Po chvíli vylezu ze schovky pod borovicí a přece jen se odlepuju ze startovačky. Letím kousek podél kopce, nakouknu k vysílači a pak už šupky hupky od kopce a na cíl. Přede mnou je zamračená obloha, ale já spíš pozoruju situaci pod sebou. Zvládnu pár fotek a už přistávám v kempu. Otázky, jestli jsem se nebála, pochopím, až když pořádně zaregistruju hřmení a tmavou blížící se stěnu mraků. Zachraňuju "žluťáska" před deštěm v modrém tunelu a Jarka s Cardíkem mi ho mistrně zabalí. Po chvíli se spouští liják, který pozorujeme z bezpečí stanových přístřešků. Kluci předvádějí kulinářské umění a za chvíli už si pochutnáváme na grilovaných klobáskách, žampionech ulovených za kempem a vařené kukuřici. Déšť je pryč a my mlsáme, ladíme sedačky, kecáme a studujeme předpověď na zítřek. Se začínající nocí se zavrtáváme do spacáčků, ať už ve stanu nebo pod širákem, a necháváme si zdát lítací sny.

Je vlahé páteční ráno. Probouzí mě vrtící se "Červená Karkulka" na lavičkách vedle mě - Jarce je v jejím novém spacáku vedro a sundává zateplovací vrstvy. Plížím se prozkoumat, v jakém stavu se nachází Marek v jeho větrném tunelu a ulovit pár fotek s ranní rosou. Sluníčko postupně vytáhne všechny ze spacáku, jen Cardík hybernuje ve svém doupěti. Modrá je dobrá;) Jedeme na start. Dneska to vypadá s počasím o moc líp, těšíme se na pěkný letový den. Nečekáme na termiku a dáváme si první zahřívací sletík. Kluci vyhlásili závod v přesnosti přistání, cíl je malá kartonová krabice. Nedávám si nejmenší šanci, kupodivu ale přistávám kousek od ní. "Tygříku, stačilo trošku zatočit a byla bys nejlepší..." Nojo, ale ta hradba diváků metr za krabicí mě přece jen odradila od riskantních manévrů;) A znovu nahoru. Na startovačce nám dělá společnost huňatý černý kocour s bílými tlapkami...křtíme ho na Garfielda. Skupinka odvážných se vydala na výstup do sedla nad námi. Chtějí se pokochat výhledem a snad i odstartovat. Sledujeme drama na startu. Členové ruského "Tornádo" týmu se snaží hodit do vzduchu slečnu se zraněnou nohou. Připravit padák, odnést slečnu do sedačky, upnout, chytit a běžet... První pokus nevyšel, ale jsou odhodlaní pokračovat. Druhá akce je stejně dramatická, padák se hned na počátku letu bortí, oběť vyráží zděšený výkřik... kupodivu křídlo se na poslední chvíli rozletí a všichni si oddychnem. Mezitím skupinka odvážných dosáhla vytyčeného cíle. Chvíli se malé postavičky hemží v sedle, pak se u skalní stěny objevuje první padák. Později se dozvídáme podrobnosti o hrdinském výstupu a obtížném startu. Jak říká kámoš: "Zážitky nemusí být dobré, hlavně když jsou silné;)" Tentokrát letím na průzkum dál podél kopce. Ztrácím tak ale výšku, za chvíli je jasné, že na přistávačku nedoletím. Přede mnou je hluboké zalesněné údolí a já se musím bleskově rozhodnout, jestli se ho pokusím přeletět. Malá svažitá loučka mezi stromy, obehnaná vedením, se mi pro přistání vůbec nezamlouvá, tak to riskuju a přemlouvám padák, aby mě bezpečně přenesl na druhou stranu. Hypnotizuju blížící se dráty pod nohama a bezpečně přistávám na loučce za statkem na kraji vesnice. Uf, to byl adrenalin! Balím padák a mizím z místa činu. Naštěstí jsem u silnice vedoucí k přistávačce, takže se sotva stihnu pokochat loukou plnou fialových ocúnů a už mě nabírá Petr na cestě zpátky. Marek na přistávačce předvádí bravurní pozemní pilotáž. Nějak ještě nejsme namlsaní, tak se rozhodujeme pro třetí vývoz. Sluníčko už začíná zapadat, když do toho skáču chvíli po Petrovi s Romanem, kteří zmizeli za rohem. Nakukuju, jaká je situace...a hele! Že by...? Kluci tam cosi usilovně točí u vysílače. Pluju jemným kormidlováním podél korun stromů za nimi. Trochu se vyzvedám a opatrně se pouštím podél stěny. Kolem vrcholku Dolady se chumlá tmavnoucí mrak a pěkně tahá nahoru. Jupíííí! je to paráda! V zapadajícím slunci se vozím podél stěny, Belluno dole mi hází odlesky do očí. Jsem ve střehu, jen kousíček od skály a mrak nade mnou houstne... Roman mi nad hlavou mizí v šedi - šílenec. Napjatě sleduju, kde a jestli se vynoří, snad mi nehupsne do křídla. Už je tam nějak dlouho...je to možná jen pár vteřin, ale zdá se to jako věčnost. No hurá, je venku. Lítám si sem a tam, ještě se mi nechce dolů. Nakonec to přece jen otáčím na přistávačku a po chvíli se dotýkám země s blaženým výrazem na tváři. Chce se mi radostí křičet... Vario ukazuje 50 minut ve vzduchu, ale zdálo se to jako věčnost. Den příjemně zakončíme v pizzerii v údolí a pak už se opět zavrtáváme do svých extrémních či méně extrémních spacáků.

Třetí den pod Doladou. Obloha plná mraků jen zdrženlivě odkrývá svou modrou tvář. Vydávám se na průzkum do vesnice a vracím se s hrstí vlašských ořechů. Ostatní už snídají, jede se na nákup, kemp se plní auty a diskutujícími skupinkami pilotů. Na startu prý fouká, a dost. Volíme vyčkávací taktiku. Nejraději bych vyrazila někam na výlet, třeba k jezeru, nečinnost mě ubíjí. Ale je jasné, že bychom stejně všichni po očku koukali tam nahoru... Čekání je opravdu nesnesitelné, vysvobozuje nás rozhodnutí vyrazit. Po cestě na start potkáváme polsko-slovenskou skupinku, vítr je prý stále proti nám. To nám na náladě nepřidá, ale zůstáváme na startovačce a hodnotíme situaci, zatímco druhá partička jde bez báglů kamsi na výlet směrem do sedla.

Ležím v trávě a pozoruju mraky. Přeskupují se a proplétají, rozpínají a mizí, kreslí na nebi nekonečné příběhy. Zkouším kousek ulovit do foťáku. Čekáme a čekáme. Startovačka se zaplňuje pestrobarevnými postavičkami plnými očekávání... přijde to, nebo nepřijde? Pánové rogalisti pečlivě sestavují své dravce, s kterými se později neváhají vrhnout po hlavě do prostoru a pak už jen krouží se svištěním nad našimi hlavami. Ptáci také provokují a někteří už to nevydrží a letí se poprat se začínající rozbitou termikou. První odvážlivec provádí už při startu podivné kreace, které pokračují i ve vzduchu. Petr pronáší myšlenku, že je to trik místních, jak nás odradit od startu, aby tam oni mohli naskákat. Roman se ale statečně vydává hájit naše barvy. Jeho let je o poznání kontrolovanější, i když termika s ním provádí nepěkné věci. Držíme mu palce, když se zvedá v rychlých stoupácích. Po chvíli ho to ale evidentně zmohlo a vydává se do klidnějších vzduchových vrstev nad údolím. No, moc nás to nepřesvědčilo. Termika ještě nějakou chvíli funguje, ale když startuje další vlna, podmínky se najednou prudce mění. Padáky to po startu nemilosrdně splachuje pod kopec, sledujeme, jak kluci bojují kdesi dole o každý metr. Cardík se mistrně zvedá na ostrých bidlech, ostatní se snaží více či méně úspěšně. Na to se vážně nedá koukat. Jdu se na chvíli toulat lesem. Když se vracím s pár píchavkami a klouzkem, pořád to vypadá spíš na předem prohraný boj. S Jarkou sledujeme start posledních členů naší crew s tím, že to balíme a jedeme s Petrem dolů. Najednou se nad námi začně sluníčko prodírat skrz mraky a nad hřebenem se zjeví točící křídla. Moje nálada se změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Petr hned odhadnul situaci: "Jestli chceš letět, tak ale honem. Žádný žehlení šnůr." Jarku strhlo moje odhodlání a tak s Petrovou pomocí rychle vybalujeme. Červená Karkulka si letí svůj pohodový letík, já to stáčím k vysílači. Budu mít dost výšky? Vytáčím pár koleček u vysílače a pak už se netrpělivě pouštím podél stěny. Dneska už mám foťák v pohotovosti, snažím se něco nafotit nebo natočit, není na to ale zrovna moc čas. Dneska je to jiné, chce to "jemnější práci";) Tohle mě vážně baví, najednou tuším, vlastně VÍM, že teď mě to zvedne... Hraju si na hraně u vysílače. Stoupám v osmičkách podél skály, je to taková mrazivá nádhera a malé vítězství, když se na ni dívám shora. Slunce pomalu zapadá a zlatě maluje vrcholky stromů. Ještě si posvahuju nad lesem a kontroluju výšku podle vysílače. Dělím se o prostor jen s kroužícím ptákem a  je to pohoda. Přistávám po opět po 50 minutách, celá vysmátá, a celodenní čekání je zapomenuto.

Předpověď na zitřek slibuje v Dolomitech konečně letové počasí, takže se ještě večer přesouváme do bivaku pod Sellou. Zabírám útulné místečko pod smrkem, ostatní se také zabydlují pod stromy kolem mítinky. Na stole uprostřed se začíná rozjíždět velkovýroba svařáku. Je pěkná kosa, takže zahřátí se bude hodit:) Z chvíli už se kouří z esšusů a dvojice kouzelníků Petr a Míša rozdělují nedočkavcům první dávku do plecháčků. S přibývajícím počtem prázdných krabic se nám hvězdy zdají na dosah a na řadu přicházejí kosmická témata. Začínám ztrácet půdu pod nohama, tak se radši klidím do spacáku. Noc byla krušná, přece jen pít na prázdný žaludek se nevyplácí. Probouzím se do mrazivého rána a ze spacáku se mi vůbec nechce. "Vstáváme, snídat budeme nahoře na sluníčku, tady se startuje dřív..." Petrův povel mě donutí se vykulit z teplého pelíšku a rychle si sbalit. Jedem se s částí party podívat dolů, na přistávačku u Campitella. Můj žaludek protestuje, příliš mnoho zatáček!;) Šplháme zpátky srpentinami a dáváme snídani na plácku u silnice. Monumentální skalní stěny se vylupují z mlhy, nad hlavami se rozprostírá nekonečná modř. Auta necháváme na parkovišti v Passo Sella (2244 m.n.m.) a šplháme na startovačku. Výhled je ohromující, ledovec na Marmoládě se ještě schovává v mlze.  Ke startu se nikdo moc nemá, fouká ledový vitr. Přes údolí sledujeme provokativní rojení nad Col Rodellou (2485 m.n.m.). Zdá se, že to tam lítá samo. Vypustili jsme růžovou berušku. Jarka statečně letí údolím a za mohutného povzbuzování otáčí svůj první stoupák. Co na tom, že otočka je jen jedna. Po chvíli mizí za stromy, tak doufáme, že šťastně přistane. Následují ji další odvážlivci, ale stále to příliš nenosí. Zaujímám polohu vleže na báglu, sluníčko hřeje, větru jsem se schovala, prostě veget, habádžo, jak jsme říkali kdysi dávno na táboře. Později to přece jen něco málo dává na špičce pod startem nebo u skalní stěny za námi. Někteří statečně bojují, Cardík opět diktuje. Startovačka se pomalu vyprazdňuje, ale mně se nějak jen na slet údolím nechce. Michal se konečně rozhoduje pro start, ale v tu chvíli se otáčí vítr, přesně jak Petr předpověděl.  Objevuje se u nás se slovy: "Vidíš, já vám to říkal. Přesně v jednu. To jsou ti čekači...". Takže to balíme a necháme se popovézt blíž k Rodelle. Funíme s Pepou do kopce k pocukrovanému vrcholku, Burák s Michalem už nám utekli. Okukujeme rybky v jezírku, šťastlivce brousící uchem skály a Pepa vzpomíná na poježděníčko v zimě. Byla to fuška, ale nakonec se vyloupnem nahoře u lanovky. Potkávéme kluky, kteří nahoru vyfrčeli od přistávačky. Kličkujeme mezi balvany ke startovačce, poskládáme se do trávy a sledujeme cvrkot. Cviky, které provádějí piloti na startu i po něm, nás utvrzují v přesvědčení, že není kam spěchat. Kupodivu mě myšlenka na cestu dolů lanovkou ani moc neděsí, jsem namlsaná už jen z toho výhledu a atmosféry kolem. Situace se nakonec trochu uklidňuje a kluci jdou do toho. Petr nadhodí: "Tak si to rozbal támhle kousek níž, to bude v pohodě" Ani netuší, že tím v mžiku zvrátil mé rozhodnutí dnes neletět. Pomůžu odstartovat Macíkovi, mezitím všichni zmizeli, no tak teď je to na mně. Rozbaluju "žluťáska", poprvé se navlíkám i do teplých šusťákovek. Po očku sleduju krkolomné starty na hraně. Kašlu na to. Vysleduju interval, kdy se fléra zběsile nemrská a jde to pěkně po kopci a rozbíhám se po stráni. Paráda! Stáčím to hned vpravo ke stěně. Jupíííí, funguje to, šplhám opatně výš a výš a za chvíli jsem ke své velké radosti nad Rodellou. Nějak to tu hází, ale tu fotku vážně chci!:) Nějakým zázrakem se mi povedlo vyfotit vrcholek přímo pod sebou, krása, teď ještě nějaká panoramata, ať se mám čím chlubit a nad čím vzpomínat za sychravých zimních večerů;) A je to, teď už se zas můžu plně věnovat řízení a kochání. Dochází mi, že moje druhé rukavice zůstaly v kapse, ale začne mi to vadit až ve chvíli, kdy zjistím, že jsem si necvakla speed. Ten svařák...asi ještě nejsem ve formě, to se mi nikdy nestalo. Hledám klidnější prostor a snažím se jednou rukou natočit konce proti sobě, aby do sebe zapadly. Ruka mi prochládá a zas to se mnou hází, tak pryč z toho. Už jsem to chtěla po několikátém pokusu vzdát, ale nakonec se mi to podařilo. Aspoň budu dole u kopce klidnější... Už si zase naplno užívám jízdu prostorem. Později se dostávám níž a pozoruju dění na startu. Stále je tam dost zájemců o tenhle neobyčejný zážitek... Nakonec příjemné svahování nad přistávačkou, podvečerní sluníčko zalilo údolí, které už vůbec nevypadá černě a nevlídně jako před chvílí seshora. Přistávám na pohodu, Vláďa mi pomáhá s balením a probíráme zážitky. Na odchodu mě ještě čeká překvapení -  "přepadá" mě bývalý přítel, taky padáčkář. " To koukáš, co?" Jo, to koukám!;) Na parkovišti už všichni netrpělivě čekají. "Najíš se v autě, viď?" Roman na mě hází prosebný pohled. Hážu věci do auta a probíhá velké loučení, počasí slibuje další krásný letový den a tak část party zůstává do zítřka. Snad jim to vyjde:) Šplháme opět zatáčkami do Passo Sella a pak dál, domů. Stáčím se na sedačce do klubíčka a doufám, že to nějak rychle uteče, v hlavě mi běží obrázky prosluněných hor. Tak zase někdy...

PS: Díky Petrovi za organizaci, Romčovi za to, že nás statečně provezl všemi nástrahami silnic a hlavně za přiblížení až do tygřího doupěte a ostatním za moc fajn společnost:)